www.mestosmirice.cz
Úvodní stránka Město Smiřice Úřední deska Orgány města Městský úřad Kultura Sport
právě prohlížíte ...  Město Smiřice | Co o nás napsali | 2017 | Březen
Aktuality z radnice
Město Smiřice
Statistické údaje
Hlavní dokumenty města
Mapa města, seznam ulic
Rodov a Trotina
Historie Smiřic
Kronika města
Znak města
Památky ve městě
Čestní občané
Významné osobnosti města
Životní prostředí
Partnerské město
Boguszów-Gorce
Zprávy z města
Smiřický infoservis
Co o nás napsali
2017
Leden
Březen
Duben
Květen
Červen
Červenec
Srpen
Září
Říjen
2016
2015
2014
2013
2012
2011
2010
2009
Fotogalerie
Revitalizace nám. Míru
Obnova zámeckého parku
Územní plán Smiřice
Úřední deska
Orgány města
Městský úřad
Městská policie
Správa hřbitovů
Krizové řízení
Volby 2018
Sociální oblast
Zdravotnictví
Školství
Kultura
Informační centrum
Zpravodaj
Sport
Cyklostezka Hradec
Králové – Josefov – Kuks
Společenské organizace
Firmy, instituce
Útulek pro psy
Internetový rozcestník
Turistické informace
Mapa webu


Rychlé odkazy
Smiřické svátky hudby
Smiřická kaple
Městská knihovna
Základní škola Smiřice
Dům dětí Smiřice
Kulturní středisko Dvorana
Mateřská škola Smiřice


Loutky vedli hodinář, fotograf i pan řídící. Na Hradecku bylo 200 souborů

Datum vydání: 18. března 2017
Zdroj: iDnes.cz – Hradecký kraj
Autor: Michaela Rambousková

Na světovém uznání českého a slovenského loutkářství mají nemalý podíl i východočeské amatérské soubory, za nimiž stáli sokolové či učitelé. Světoznámé je také profesionální Divadlo Drak z Hradce Králové. Loutkář a pedagog na penzi Jiří Zahálka se ohlíží za nejstaršími soubory v regionu.


Jiří Zahálka

Ve chvíli, kdy se české a slovenské loutkářství ocitlo na seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO, vyšla publikace Fenomén českého loutkářství mapující historii i současnou činnost 90 nejstarších, ale dosud působících amatérských souborů. Mezi nimi je jich dvanáct z Královéhradeckého kraje.

„Tento výběr, jakož i skutečnost, že v kraji působí ještě řada dalších loutkářských kolektivů, svědčí o tom, že na světovém uznání tohoto uměleckého oboru má svůj nemalý podíl i východočeské loutkářství. A to nemluvíme o světovém renomé profesionálního hradeckého Draku,“ říká Jiří Zahálka, který se loutkovému divadlu, ať už přímo v souboru, nebo organizačně, věnuje bezmála 70 let.

Skoro tři čvrtě století loutkařiny, to už něco pamatujete. Jakým vývojem ochotnické loutkářství prošlo?
Působím v jednom z těch dvanácti nejstarších, ale dosud činných souborů už od druhé poloviny 40. let. Můj otec byl župním sokolským loutkářem, a tak mám povědomí i o loutkářství v době předválečné. Některá loutková divadélka vznikala už před první světovou válkou, hromadně se však začala rojit po vzniku samostatného státu, takže jich jen na území nynějšího kraje bylo ke dvěma stům.

Zlom asi znamenala druhá světová válka a okupace...
Ano, se zákazem demokratických organizací souviselo přerušení činnosti mnoha z nich. Po válce ji sice řada z nich obnovila, podle seznamu, který můj otec dělal v 50. letech, jich bylo na území nynějšího kraje kolem 150, ale ne nadlouho. Další politický, ekonomický a sociální vývoj – industrializace země a s ní spojené vylidňování venkova či dojíždění za prací, ale také politický postih demokraticky smýšlejících osob – způsobil zánik většiny z nich. Mnohé ze souborů však měly štěstí a v nových podmínkách se jim dařilo lépe. Ale za cenu povinné organizovanosti, a tedy i politické kontrolovatelnosti.

Kdo loutková divadélka zakládal a kdo je – dnes bychom řekli – zřizoval?
To se také vyvíjelo. Většinou stáli u jejich zrodu nadšenci, například v Hořicích fotograf, v Libáni hodinář, v Červeném Kostelci zřejmě jiný soukromník, v Jaroměři a ve Smiřicích učitelé. Ti většinou našli pochopení u některé už existující organizace, nejčastěji u Sokola, ale i Orla, u skautů, dokonce také u církve. Jen některá divadélka byla relativně samostatné. To trvalo až do poúnorového období. Tehdy většina ještě činných divadélek přešla pod patronaci odborů či jejich kulturních zařízení, tedy pod závodní kluby či jednotné kluby pracujících. Soubory venkovské, jichž zůstalo velmi málo, působily pod osvětovými besedami.

Jak to bylo s jejich materiálním zajištěním?
Původní spolková divadélka na tom nebyla nejlépe. Většinou byla odkázána na příjmy ze vstupného a pokud si chtěla pořídit něco nákladnějšího, reflektory, zvukové zařízení či třeba novou scénu, musela spoléhat na dary, případně na půjčky od mateřské organizace, které jí pak splácela ze vstupného. Hrálo se většinou v tělocvičnách, v hostincích, jen některá divadla měla vlastní místnosti.

Výjimečně na tom byla Jaroměř, kde zakladatel divadla Rudolf Bouček dokázal získat podporu pro přestavbu menšího rodinného domku na stálé loutkové divadlo s tehdy nejmodernějším scénickým vybavením. V roce 1924 to byla v republice třetí samostatná budova sloužící výlučně loutkovému divadlu.

Po převedení divadel pod odbory se jejich situace rapidně změnila. Z odborových prostředků se zřizovala nová divadla, případně starší se přestavovala, loutkáři už nebyli odkázání jen na vstupné. Pochopení pro loutkářství jevili i představitelé obcí, například ve Smiřicích poskytnutím potřebných prostor umožnili zřízení stálého loutkového divadla. Změněné podmínky umožnily i vznik nových loutkových scén. V roce 1948 začal hrát Brum v Broumově, 1951 Klub loutkářů Úpice a 1953 náchodská loutková scéna Dětem pro radost.

Jaká je situace amatérského loutkářství v kraji dnes?
Od 90. let se postavení loutkových divadel v mnohém změnilo. Odborářská kulturní zařízení zanikla, některé budovy, v nichž se hrálo, byly restituovány a staronoví vlastníci je vypověděli. Přesto se většina souborů novým podmínkám přizpůsobila a pokračuje. Svědčí o tom informace na jejich webových stránkách či v kulturních programech jednotlivých obcí. Některé soubory přešly pod kulturní zařízení měst, jiné se osamostatnily jako občanská sdružení či zapsané spolky. Činnost žádného z nich by však nebyla možná bez pomoci úřadů a někde i sponzorů.

Působí loutkáři izolovaně, nebo nějak spolupracují?
Spolupráci loutkáři projevují hlavně na přehlídkách, které pořádají soubory třeba v Libáni, Úpici, Červeném Kostelci či Jaroměři. Loutkářská solidarita má své počátky už v první republice. Tehdy se sdružovali v Loutkářském soustředění. Své soubory evidovala také obec sokolská. Obě instituce pořádaly různá školení a semináře.

Po válce tuto funkci převzala státní osvětová či kulturní zařízení, při nichž byly zřízeny poradní sbory pro loutkové divadlo. Ty se podílely kromě metodické pomoci souborům také na organizování soutěží a přehlídek. V polistopadové době tuto funkci převzalo středisko Impuls. To také vydává zpravodaj Divadelní hromada. Některé soubory jsou členy Skupiny amatérských loutkářů nebo Volného sdružení východočeských ochotníků.

 

12 nejstarších východočeských loutkových divadel:

  • 1902 Hořice, dnes LD Zvonek
  • 1914 Libáň, LD Martinek
  • 1918 Dobruška, Svět loutek
  • 1918 Dvůr Králové n. L., LS Klíček
  • 1921 Jaroměř, dnes 2 následovníci BOĎI a Maminy
  • 1922 Červený Kostelec, LS Radost
  • 1926 Smiřice, Loutkové divadlo
  • 1933 Opočno, Opočenský Kašpárek
  • 1948 Broumov, BRUM
  • 1951 Úpice, Klub loutkářů
  • 1952 Jičín, LS Srdíčko
  • 1953 Náchod, LS Dětem pro radost

V činnosti většiny těchto souborů se vyskytly dočasné přestávky, někdy krátké, jindy delší. Jenom náchodský, úpický a smiřický (ten nejdéle: už 91. rok) hrají bez přerušení.


Aktualizace článku 21.03.2017, 07:34:21