www.mestosmirice.cz
Úvodní stránka Město Smiřice Úřední deska Orgány města Městský úřad Kultura Sport
Aktuality z radnice
Město Smiřice
Statistické údaje
Hlavní dokumenty města
Mapa města, seznam ulic
Rodov a Trotina
Historie Smiřic
Kronika města
Znak města
Památky ve městě
Čestní občané
Významné osobnosti města
Eduard Karel
MUDr. Otakar Jedlička
Stanislav Novák
Helena Šrámková
Životní prostředí
Partnerské město
Boguszów-Gorce
Zprávy z města
Smiřický infoservis
Co o nás napsali
Fotogalerie
Revitalizace nám. Míru
Obnova zámeckého parku
Územní plán Smiřice
Úřední deska
Orgány města
Městský úřad
Městská policie
Správa hřbitovů
Krizové řízení
Volby 2018
Sociální oblast
Zdravotnictví
Školství
Kultura
Informační centrum
Zpravodaj
Sport
Cyklostezka Hradec
Králové – Josefov – Kuks
Společenské organizace
Firmy, instituce
Útulek pro psy
Internetový rozcestník
Turistické informace
Mapa webu


Rychlé odkazy
Smiřické svátky hudby
Smiřická kaple
Městská knihovna
Základní škola Smiřice
Dům dětí Smiřice
Kulturní středisko Dvorana
Mateřská škola Smiřice


Helena ŠRÁMKOVÁ

  • nar. 23. 1. 1883 v Sedlčanech u Tábora, zemř. 26. 11. 1974 v Jaroměři, pohřbena na vyšehradském Slavíně
  • malířka

Mgr. Eva Šamšulová z Chomutova napsala o své pratetě do smiřického Zpravodaje v r. 2012 vzpomínku:  

Nejmladší Helena, narozená roku 1883, od mládí inklinovala k malování. Vzhledem k tomu, že právě ona se zapsala do povědomí Smiřičáků nejvíc, bude tento článek převážně o ní. Do Smiřic od dětství přijížděla s rodiči k sestře svého otce Františce Horákové, která bydlela v čp. 120, vedle staré pošty. Tam nakonec žila téměř až do své smrti i Helena Šrámková.

Podle svých dochovaných vzpomínek studovala na Uměleckoprůmyslové škole nejprve malbu u profesora Josefa Schustera, který ji naučil základům kompozičním, potom u profesora Jakuba Schikanedra, který ji svým pojetím šerosvitu velice ovlivnil. Vášnivě obdivovala dílo Antonína Slavíčka, a proto se rozhodla u něj studovat krajinomalbu. Dlouho neváhala a Mistra navštívila. Ten ji přijal velice laskavě, ovšem chtěl vidět její práce.

… Mistr se dívá, mlčí a najednou se obrací s otázkou. „Chcete být malířkou?“ Odpovídám: „Toužím po tom – chci.“ A tu Mistr: „Z několika jen vašich slov poznávám vážnost úmyslu – vážnost práce. Vy máte talent. Já bych vás nenaučil více. Vy musíte vidět, mnoho vidět! Díla malířská, vše co ve světě nového, galerie procházet, tam studovat! Mohou-li vaši rodiče jen trochu, nechť vás pošlou do Paříže, abyste tam dokončila svoje malířské studie.“ V letech 1909 – 1910 to bylo odvážné doporučení: To byl sen dost těžce splnitelný. Ale měla jsem rodiče vzácné, svrchovaně uvědomělé. Dovolení bylo dáno ihned a pomocí Mistra Slavíčka upravena mně i cesta v Paříži, tak, že jsem nepřišla do neznáma… zaznamenala Helena Šrámková ve svých vzpomínkách.

Po studiích v Paříži u krajinářů prof. Luciena Simona a Reného Méranda navštívila Bretaň, kde se zdokonalila v krajinomalbě. Po návratu do Čech se zúčastňovala uměleckého dění, sedm let byla například předsedkyní Kruhu výtvarných umělkyň v Praze i členkou spolku Mánes. V roce 1931 podnikla coby stipendistka studijní cestu po Itálii a Bulharsku, kde navštívila svou nejstarší sestru. Věnovala se převážně krajinomalbě, marinám a portrétům, uměla i restaurovat obrazy. Seznam jejich děl dokazuje, že její obrazy byly v mnoha domácnostech po celých Čechách, ale i v soukromých sbírkách v cizině.

V Praze měla svůj ateliér v nejvyšším patře domu ve Smečkách 6, který zakoupil na přelomu století její otec. Zde jí navštěvovaly například děti Mikoláše Aleše, ale i Cyril Bouda. V tomto bytě jsem do svých tří let bydlela i já s rodiči. Ovšem vídala jsem ji, zrovna tak jako babičku Olgu, zřídkakdy. Babička i teta totiž už převážně bydlely ve Smiřicích a mně z onoho bytu zbyly pouze matné vzpomínky a portrét mého otce „Adli“, který je považován za jedno z jejích nejlepších děl a není náhodou, že vyhrál první cenu na Salonu v Paříži v roce 1924.

V její pozůstalosti se zachovalo i několik dopisů z počátku 50. let, kdy prosí mého strýce Baču o jakýkoli finanční obnos. Neměla na obživu, ovšem nejvíc jí bylo líto jejích milovaných kočiček. Po smrti sestry Olgy v roce 1956 se starala o domeček až do roku 1971. Protože ji pořád zajímalo umění, malovala na zakázku, aby si vydělala alespoň trochu peněz na obživu a údržbu domečku.

Poslední dochovaný dopis z její pozůstalosti je datován únorem 1967, kdy si teta, kdysi tak uznávaná malířka, trpce stěžuje svému synovcovi na svůj život, nepochopení světem, samotu i bídu. Vládnoucí pracující lid totiž neodpouštěl buržoazní původ ani stařenám nad hrobem! V červnu 1971 odešla do domova důchodců v Hradci Králové. 26. února 1974 v nemocnici v Jaroměři umírá v úctyhodných jednadevadesáti letech. Pochována je v rodinné hrobce na Vyšehradě spolu se svými rodiči.

Počátkem 80. let byl domek čp. 120 zbořen, údajně proto, že překážel výstavbě nové komunikace, ač se prapůvodně počítalo, že zde vznikne muzeum či pamětní síň malířky… Tak mě napadá, nebylo by vhodné při Heleniných nastávajících výročích uspořádat alespoň krátkodobou výstavu jejich děl? Myslím si, že by si to tato vaše dlouhodobá sousedka zasloužila.

 

Další informace na stránkách smirice.eu.


Aktualizace článku 12.02.2014, 15:54:47