www.mestosmirice.cz
Úvodní stránka Město Smiřice Úřední deska Orgány města Městský úřad Kultura Sport
Aktuality z radnice
Město Smiřice
Statistické údaje
Hlavní dokumenty města
Mapa města, seznam ulic
Rodov a Trotina
Historie Smiřic
Kronika města
Znak města
Památky ve městě
Čestní občané
Významné osobnosti města
Eduard Karel
MUDr. Otakar Jedlička
Stanislav Novák
Helena Šrámková
Životní prostředí
Partnerské město
Boguszów-Gorce
Zprávy z města
Smiřický infoservis
Co o nás napsali
Fotogalerie
Revitalizace nám. Míru
Obnova zámeckého parku
Územní plán Smiřice
Úřední deska
Orgány města
Městský úřad
Městská policie
Správa hřbitovů
Krizové řízení
Volby 2018
Sociální oblast
Zdravotnictví
Školství
Kultura
Informační centrum
Zpravodaj
Sport
Cyklostezka Hradec
Králové – Josefov – Kuks
Společenské organizace
Firmy, instituce
Útulek pro psy
Internetový rozcestník
Turistické informace
Mapa webu


Rychlé odkazy
Smiřické svátky hudby
Smiřická kaple
Městská knihovna
Základní škola Smiřice
Dům dětí Smiřice
Kulturní středisko Dvorana
Mateřská škola Smiřice


Stanislav NOVÁK

  • nar. 13. 11. 1890, zemř. 20. 6. 1945 v Praze, pohřben ve Smiřicích
  • významný český houslista, v letech 1936–1945 člen Českého tria, blízký přítel skladatele Bohuslava Martinů

O skladateli byl v 5. čísle smiřického Zpravodaje v r. 1990 ke 100. výročí jeho narození otištěn tento článek:

Stanislav Novák se narodil 13. listopadu 1890. Oslavy jeho stých narozenin probíhají sice poněkud komorněji, nicméně i tento hu­debník patří k výrazným osobnostem české hudby našeho století a zaslouží si zmínky. Také i proto, že až do své smrti 20. června 1945 Novák patřil k nejdůvěrnějším přátelům Bohuslava Martinů.

Houslistova studia vedla přes všeobec­né vzdělání v Hradci Králové na pražskou konzervatoř, kde se Novák roku 1906 stal žákem uznávaného Jana Mařáka. Později se ještě zdokonaloval u Karla Hoffmanna. Jako třiadvacetiletý se Stanislav Novák stal členem České filharmonie, kde po čtyřleté praxi zaujal místo prvního koncertního mistra.

Jako sólista vystupoval s Českou fil­harmonií také při premiérách děl J. B. Foerstera, P. Bořkovce a dalších současní­ků. Tuto hudbu uváděl iniciativně i v cizi­ně. Často účinkoval v pražském rozhlase, kde též realizoval cyklus Beethovenových sonát, s nemenším zájmem interpretoval i tvorbu Su­kovu. Kromě úvazku v České filharmonii a sólistické činnosti se Stanislav Novák věnoval rovněž hře komorní. Po Josefu Sukovi, jehož skladatelské dílo obdivoval, usedl ro­ku 1933 na místo druhého houslisty v proslulém Českém kvartetu, když už předtím získal čtyřletou průpravu v komorní hře jako primá­rius Novák–Frankova kvarteta.

Stanislav Novák patřil ve své době k vý­razným houslovým osobnostem, což v knize Če­ští houslisté tří století (Panton, Praha 1982) podtrhuje také hudební historik a pu­blicista Dr. František Žídek. O Novákově laureátském koncertu po ukončení Hoffmannovy mistrovské třídy pražské konzervatoře píše: „Interpretace Sukovy Fantazie, kterou zahrál na koncertě absolventů této školy roku 1925, byla vyzrálým uměleckým výkonem…“

Letošní sté výročí narození Stanislava Nováka je příležitostí, jak připomenout ne­jen význam této osobnosti hudebního života let dvacátých, třicátých a částečně i čtyři­cátých, ale i jeho nezištné přátelství s Bo­huslavem Martinů. V Praze je k sobě poutaly nejen podobné povahové rysy, ale snad i sku­tečnost, že oba pocházeli z malých poměrů východočeského venkova.

Když Stanislav Novák v radostném a opojném roce 1945 nedlouho po ukončení vál­ky zemřel, Martinů v dalekém New Yorku use­dl k papíru a napsal obsáhlou vzpomínku na svého přítele, kterou nadepsal prostě ­Stáňa. Takto své vyznání uvedl:

„Čas nelze vrátit zpět. Ve víru tragic­kých událostí druhé světové války dosud ne­můžeme pochopit ani co jsme získali, ani co jsme ztratili. Ale vzpomínky se vrací a s nimi i život, který je už za námi. A je to dlouhá, dlouhá cesta, co se setkali dva mla­dí hoši „konzervatoristé“, jejichž osudem bylo prožít tuto cestu ruku v ruce, společ­ně. Je to tak daleko a přece skutečné, a ta dlouhá léta přátelství jsou stále zde, všu­dypřítomná, když po léta vzdálenost nás od­dělovala…“

V závěru obsáhlé vzpomínky slavný skla­datel o svém příteli z útlého mládí napsal: „Pak jsem odejel do Francie a tak jsme se rozešli, ale jenom teoreticky, naše přátel­ství zůstalo. Viděl jsem málo lidí šťastných jako Stáňa, když přijel na prázdniny do Francie, kde jsme jej se Charlottou (sklada­telova choť) uvítali, anebo když já jsem přijel domů. Při každé příležitosti se nám vrátilo naše mládí a bezstarostnost, přes­tože situace se všelijak komplikovaly. Když jsem pobýval doma, lidé se zdáli uspokojeni, že nás vidí zase pohromadě. A tak až do po­sledních let. Osud nám dal oběma vzácný dar pravého přátelství a tento dar tvořil jednu z hlavních složek našeho života. – A teď se znovu vracím domů a ani já, ani Charlotta nenajdeme Stáňu na nádraží, ani nikde jinde. Bolestné, nepředstavitelné…“

Martinů se o svém druhovi z dob konzer­vatorních i příteli z let příštích zmiňoval při nejrůznějších příležitostech. Skladatelo­vy výroky jsou o mnoho známější než vzpomínky Stanislava Nováka. Když se 18. dubna 1939 konal jeden z posledních předválečných kon­certů a předválečných autorských večerů z hudby Martinů, pronesl Stanislav Novák na koncertu pořádaném tehdy Přítomností přednášku o svém příteli. Mimo jiné řekl:

„Seznámil a sblížil jsem se s Martinů teprve ve druhém ročníku a tak začalo naše velké, krásné a nerozlučné přátelství. Na­še značné rozdíly povah se navzájem velmi dobře doplňovaly; společným nám zůstával velký zájem o koncerty, divadlo a knihy. Nejvíce mne Martinů zaujal tím, oč více tehdy už věděl o hudbě a literatuře… ­Kromě hudby a divadla byla to četba, kte­rá, jak jsem se již zmínil, na něho silně působila. Z českých spisovatelů vedle Ji­ráska hlavně Zeyer, z ruské literatury Gončarov, Gogol, Turgeněv a Dostojevskij, z francouzské Balzac, Musset a Maeterlinck. V té době, okolo roku 1910, působila na vět­šinu z nás velkým vlivem Procházkova „Moder­ní revue“. Ačkoliv jsme mnohým věcem ani nerozuměli, hltali jsme vše, co přináše­la…“

Prostřednictvím dochovaného svědectví Stanislava Nováka se také dozvídáme, že na mladého skladatele Bohuslava Martinů měl tehdy vliv Richard Strauss, zejména jeho opera Elektra; pak přišel – jak čteme v Novákově dobovém svědectví – ještě větší dojem z Debussyho opery Pelléas a Mélisan­da, jíž prý byl Martinů úplně okouzlen. Je­ště větším překvapením se pro Martinů stalo Debussyho Moře. Později, již po první světo­vé válce, si Martinů oblíbil také skladby Sukovy – Stanislav Novák v přednášce roku 1939 doslovně řekl: „Suk byl vždy Martinů velmi blízkým, všechna jeho díla Martinů znal z dokonalých provedení Talichových i ze soukromého studia. Nejraději vedle Radúze a Mahuleny měl Pohádku léta. Co na Sukových partiturách nejvíce obdivoval, byla úžasná čistota práce, skvělý zvuk a instrumentační mistrovství. Toho všeho se snažil dosáhnout ve svých vlastních pracích a tomu ho ovšem mohl naučiti jenom Mistr, jakým byl Suk. Zpočátku přinášel Martinů Sukovi své staré partitury, na kterých mu Suk ukazoval chyby, v nichž se hlavně čistilo a „vyhazovaly se trombóny“, jak se Suk často smával. To však už měl Martinů za sebou premiéru prvního velkého baletu Istar, komponovaného na námět Zeyerův…“

Už roku 1939 houslový virtuos Stanislav Novák v závěru svého obsáhlého proslovu o Martinů podotkl, že Martinů je „svérázný a osobitý mistr, který by si zasloužil ve své nastávající padesátce, aby mu též v českém hudebním prostředí bylo vyhrazeno místo, odpovídající jeho evropskému, ba možno snad říci světovému jménu“.

Po zbývajících šest let už nebylo možno se vzájemně setkat. Martinů se svou chotí Charlottou unikl narychlo do zámoří a během války nemohl vycestovat do ciziny ani houslista Novák. Zůstalo jen u přátelství na dálku. Právě tento symbol vzájemného nezištného a upřímného pouta dvou hudebníků pocházejících z východních Čech se stal ústředním námětem pro vznik pamětní desky, kterou pro houslistovo rodné město realizoval pražský sochař a medailér Milan Knobloch, jehož jméno je ve výtvarném životě úzce spjato s Martinů a jeho rodnou Poličkou, kde je od 1. září umístěn i Knoblochův pomník mladého Martinů.

Bohuslav Martinů a Stanislav Novák našli mezi sebou tolik styčných míst, že jejich přátelství z dob studií na pražské konzervatoři mohlo přetrvat až do skonu jednoho z nich. Letos v létě tomu bylo 45 let, co houslista opustil tento svět. Mnohé nekrology tehdy připomněly jeho interpretační zralost. Tuto skutečnost si u příležitosti 100. výročí narození připomínáme i nyní. Stanislav Novák, v posledních letech neoprávněně opomíjený, patřil ve své době k osobnostem mimořádných hodnot nejen uměleckých, ale i lidských.

Slova Stanislava Nováka o Martinů, jak jsme si je alespoň ve zkratce připomněli, jsou dokladem jeho přátelské oddanosti i lidské šlechetnosti.

Dr. Tomáš Hejzlar, Praha

Pamětní deska houslisty Stanislava Nováka a skladatele Bohuslava Martinů ve Smiřicích (autor M. Knobloch, 1990, bronz)


Aktualizace článku 30.09.2016, 07:14:28