Právo povýšit obec do stavu městského bylo zprvu výsadou krále, později i mocných šlechtických rodů. Podle toho se města dělila na královská a ostatní.

Povýšení královským výnosem bylo takřka vždy provázeno udělením erbu a zpravidla dokonale zpracovanou erbovní listinou s přesným vyobrazením městského znaku. Tyto listiny byly pro celé království závazné a za dodržení zásad heraldiky zodpovídal královský herold.

U obcí povýšených do městského stavu příslušným šlechticem nalézáme velmi často pouze text privilegia, kde je slovně popsán vzhled znaku, ale zřídka tvar štítu a přesné barevné provedení. Zejména tomu tak bývá u privilegií novějších, ze 17. a 18. století. Tím se velmi často stávalo, že městský znak je vlivem nepřesných popisů, případně vlivem neznalosti heraldických zásad, znázorněn nepřesně, někdy zcela špatně, a to i tam, kde se zachovalo původní privilegium. Pokud se tato listina v průběhu staletí ztratila nebo byla veřejnosti nedostupná, je velmi časté, že dnes používaný znak se od původního zásadně liší.

Jedním z charakteristických příkladů vývoje a samovolných zásahů do vzhledu znaku jsou osudy smiřického znaku.

Původní osada v těsné blízkosti tvrze, později zámku, byla v roce 1659 povýšena do městského stavu rozhodnutím hrabat Františka Ferdinanda Gallase a Antonína Pankráce Gallase. Privilegium obsahuje mimo obvyklé formální náležitosti i slovní popis znaku, právo používat pečeti a titulu město.

Pravděpodobně při požáru města r. 1839, kdy velké škody utrpěl i městský archív, se privilegium ztratilo. Déle než jedno století je známe pouze v nepřesných a dílčích opisech, na které se odvolává řada autorů heraldických i historických děl.

Teprve v roce 1972 se podařilo objevit v soukromé sbírce originál privilegia a získat ho pro městskou pamětní síň. Vzápětí byl jeho text a slovní popis znaku konfrontován s používaným grafickým zobrazením znaku města. I když je text listiny poplatný době, ve které nebyla již důsledně dodržována heraldická pravidla, lze s jeho pomocí vypracovat a zdůvodnit velmi přesnou rekonstrukci znaku a sledovat jeho vývoj a odchylky vzniklé v průběhu let.

V privilegiu není uveden tvar štítu, ale jsou zde uvedeny z velké části použité barvy polí i použitých znamení. Z popisu rovněž vyplývá, že štít je v polovině vodorovně štípen. Zkrácený překlad slovního popisu vyjadřuje, že v horní polovině znaku je na bílém poli umístěno znamení tří zelených jetelových lístků na lodyze, v dolní polovině znamení mostu přes vodu. Je zde též určeno, že na pečeti bude okolo znaku uveden nadpis: Sigillum Opidi Smirzicensis ad Alb: in Anno 1659.

Na základě těchto znalostí lze již poměrně přesně sledovat vývoj znaku. Při své práci na pečetidle nám neznámý rytec, pravděpodobně s ohledem na barokní zvyklosti, zvolil naprosto atypický tvar štítu. Daleko větší nedostatek je však spatřován v tom, že znamení jetelových lístků vyryl obráceně, takže vznikl dojem, že jde o listy lipové. Ani v textu se rytec nedržel přesně privilegia. Vynechal pravděpodobně pro nedostatek místa slova ad Alb. a namísto data povýšení do městského stavu, tedy 1659, vyryl datum 1661, které je asi totožné s rokem vyhotovení pečetidla.

Zajímavý je vývoj znaku na pečetidlech. Oproti původnímu typariu je zde štít štípen v první třetině shora, třemi obloučky. V horní třetině je použito záměrně zdůrazněného znamení devíti lipových listů. Vždy po třech na jedné větvičce, vyrůstajících ze společné lodyhy. Znamení mostu je silně změněno a namísto dřevěné mostnice nesené pěti kůly je použito znamení kamenného mostu s pěti patrnými mostními oblouky. Okolo štítu je nápis: Krajinské město Smiřice.

Velmi pozoruhodné je kovové razítko s kruhovým nápisem: Purkmistrovský úřad v Smiřicích, na kterém je použit uprostřed naprosto neobvyklý tvar štítu, opět štípeného příčně, v jehož horní části je znamení připomínající tři vrbové trojlístky. Znamení v dolní polovině lze za most považovat pouze s velkou dávkou fantazie.

Na listině z 23. března 1918 je otisk kovového, kruhového razítka s textem: Obecní úřad města Smiřic, s barokním štítem, v jehož horním poli je znamení jetelových lístků, v dolním znamení dřevěné lávky, nesené třemi sloupy. Stejným štítem a znameními jsou opatřena razítka místní školní rady a pokračovací školy průmyslové, rytá pravděpodobně stejným rytcem.

Nejen znamení znaku, ale i jeho barevné provedení bylo v průběhu 19. a 20. století měněno. Odborní autoři se ve svých pracích dosti rozcházeli v názorech na barevnost znaku. Tím více se rozcházeli s barevným určením v privilegiu, jež však pro ně bylo v té době zřejmě nedosažitelné. Schaller, Sommer a Král udávají se svých dílech správně znamení, ale nevyjadřují se k správnosti barev. Widimský uvádí tři stříbrné jetelové lístky v červeném poli a k témuž názoru se přiklání i Sedláček. Zeman namítá proti jetelovým lístkům a veden původním pečetidlem se kloní ke správnosti znamení lipových listů. Znak města Smiřic, kreslený v r. 1889 na hedvábí, který je v majetku pamětní síně, je zpracován zřetelně v souladu s názory Widimského.

Tím byla na dlouhou dobu ovlivněna interpretace barev tak, že bylo za správné považováno užívat stříbrných jetelových listů v červeném poli. Dolní polovina znaku používala zlatého znamení mostu v modrém poli.

Při zpracování současné podoby znaku velmi pomohl grafik Jaroslav Cheben, který ve svých návrzích vzal v úvahu nejen zásady heraldické správnosti a přesnosti znázornění podle privilegia, ale aplikoval nám neznámé zásady správného proporčního sestavení a vyváženosti znaku.

Prvním problémem byl tvar štítu. Tvary použité na pečetidlech neodpovídají tvarům používaným v heraldice. Snad jde o volnou interpretaci heraldického štítu - terče. Ani tento tvar však v městských znacích není obvyklý, a proto byl použit tvar pro městské znaky nejobvyklejší, štít gotický. Tím byla jasná i podoba horní poloviny znaku, neboť to je slovně dokonale popsáno. Pouze bílá barva byla nahrazena stříbrným kovem, neboť bílou jako barvu heraldika nepoužívá, nehledě k tomu, že není přípustné použít barvu na barvu nebo kov na kov.

U spodního pole byla použita srovnávací metoda a jako porovnávací celek byly zvoleny české městské znaky a rodové erby. Stylizované vlnění vody znázorněné na otiscích pečetí i na zachovaných pečetidlech je z praktického heraldického hlediska na škodu výraznosti a rozeznatelnosti znaku, a také i srovnávací analýza mluví proti znázornění vlnění v poli znaků. Jelikož ani v textu privilegia není zmínka o znázornění vln, bylo použito základní modré pole bez jakýchkoliv dalších zásahů.

Nejproblematičtější bylo znamení mostu, které je v privilegiu popsáno velmi nedokonale, a to jak s ohledem na formu, tak i barvu. Tvar znamení mostu a jeho umístění byl převzat z nejstaršího nám známého otisku pečetidla z roku 1692. Co se týká barevnosti, v úvahu byla vzata zásada maximálního barevného kontrastu i formy mostu znázorněné na starých pečetích a pečetidlech. Tím se podařilo jednoznačně určit barevnost dolního pole na modrý základ a zlatý most. Takto byl vrácen znak města do jeho původní podoby, jak odpovídá duchu darovací listiny i heraldickým zásadám.